Tmavý, prašný ranní opar pokryl tuto krajinu, kde slunce vyšlo spoza mraků jen na několik dní v roce. Přes rozlehlé zasněžené pláně utíkala mladičká žena. Kdo ví co ji dunutilo vydat se na tak dalekou cestu v nehostinném mrazu. Nazelenalé trsy trávy se rozpamatovávaly z dlouhé mdlé zimy, která sužovala půdu, nad obzorem děsivé mračno. V tichu, které se rozhostilo, byl slyšet zurčíčí potok , křišťálově průzračná voda se líně převalovala z oblázku na oblázek, jako by se v ní odrážely smutky, životní osudy vryté do tváří zdejších lidí. Do hlíny se ještě nevsákla všechna krev, ještě neutichl křik zoufale prosících matek. Ještě pořád zníval zdmi hřmot zbraní otřísající základy domů. Měděný opar dusil tuto krajinu každý každičký den. Na místo odřízlé od okolí ocelovými dráty, prašnými polními cestami a hustými stromořadími opět dopadalo sinalé světlo. Dosud se nepodařilo udusat slzy, prokázat lži....jen snad nad pohádkově vyhlížejícími jezírky, kopci s uvadajícími pastvinami které hynuly pod drásající mlhou a dusotem vojáků, zela naděje. Lidské smutky lpí na troše ctnosti, která pomalu začíná nabírat nový dech.
Najednou žena kráčí pomaleji, uvědomuje si dechberoucí blízkost minových polí, čekajících na to až se něco netušícího chytí do pasti. Nad hlavou se míhají letouny, zdálky vyhlížející jako holubičky. široko, daleko, žádný cíl. Rány té ženy zaplnil čas, hodiny doufání a promarněných nadějí. Možná chtěla prchnout, stranou utrpení a zášti. Odětá v široké nabírané sukni, ověnčená lacinými cetkami a amulety. Umrzala, bila se s každou vteřinou jako o život. S každým krokem, který ji nořil stále hlouběji do sněhu. Nohy nemohly dále, mráz ji stále více bičoval. Cítila že ji někdo pronásleduje. Stále se otáčela, ale bezdechým tichem pronikal jen zvuk poklidně padajících vloček sněhu. Na les dolehl stín. Ve sněhu spatřila krvavé stopy, které vedly do boroví. Z lesu vyběhl vlk s jednou nohou poraněnou. Kráčel ztěžka, byl příliš plachý a raději utekl. Jakoby jí připomněl někoho, jeho tvář znala ale za nic si nemohla vzpomenout......
Najednou se ocitla v zahřáté místnosti. U ohně seděla stařenka pročesávající si bílé vlasy, jejíchž lesk zaplavoval celou místnost. "Jdeš pozdě", řekla, ale neztrácela mírně nepřítomný úsměv. Zdál se mi sen. Děda povídal že dnes napadl vlka, který na tebe chtěl zaútočit", tu ztichla a přejela svrasklými prsty, podobnými kůře starého stromu, po omšelé fotografii muže v uniformě.