Strhala bych se pro lásku
A stavěla hráze z oblázků
žhnoucí kadluby listí, ohnivé pestrosti ztracení
Svištivé hlasy a lepkavý strach, bez melancholie navracení
Za zavřenými víčky zář jasněnky a havraních křídel prach
skomírající jesenné nebe a květ bolesti na rukách
V slonově bledých rukách klavíristy
Na tváři rumělec, v dlaních liščí pelíšky
S neoblomností bysty
S tváří strnulou soucitem, hrající žalostnou němohru
Vypálené slzy zhojit nemohu
Však stále s tváří optimisty
Do řádků vložím utonulé plátky lotosu
A marné pokusy o symfonii v tajemném chaosu
Vyřežu do břízy jméno Tvé
A nebude to poprvé.....
Co do řas vepíšu o propojení těžkém
O vůni heřmánku, konejšivém snění
O kvetoucí forzýtii a kouzlu mrazivého chvění
Drobné črty zapomenutých veršů, líce narůžuvělé od malin
Perly jitřní rosy, zející spod rozvalin
Ledové kapky úzkosti, však naději živící němé výkřiky
Sladký dech láskyplné výčitky
Vlastní nitro na pomalovaném plátně
S křídly zlomenými všedností, ve struně loutny se ukrýt.....a zatmět.
I tma je tolikrát sycená žalem
Pokorně pěje konečné přání
A nemáte ani zdání
O dokonalém smíření, ba plaménku skomírajícím
Poslední naději, která se mě týká
A ospalá spřízněnost ve dvou duších dlící
Před dveřmi tlukou a zapomnění neznají
A v ranách osudu moudrost nalézají
V poryvech podezřívavého větru jako hořké se zdají
Veselé tóny rozleptávající osamění
Vítězné chvíle, mlknutí ryku a stesku s poražení, však ne domnění
že strhala bych se pro lásku
pro tiché usmíření.......