Doléhala ke mě vůně zeleného čaje, Poklidně padal sníh a vzduch měl příchuť deště, který jsem milovala, teď mi však způsoboval utrpení. Tam na nepatrné stezce, která bránila dopadajícím vločkám v nekonečnosti, starý život definitivně skončil, ačkoliv nelze tak úplně zapomenout, odvrátit oči, lze jen pokračovat dále v tom co bylo, však pociťovala jsem náhle zvláštní cizotu vůči krvi, která mi pryštila z čelaJako by už ani nebyla mou součástí, a v tu chvíli jsem si i začala uvědomovat prosté tajemství mého vesmíru, nikdy se nesmím bát stínů protože někde blízko se skrývá světlo, a jak jsem tam ležela, uvědomila jsem si pak u automatu s horkou čokoládou, že ve mě zakořenila nevinná prosba, ještě chvíli žít, poznávat ten dravý, sladký život, pokračovat v životě který se zdál nepokračovatelným. Abyste porozuměli, od narození jsem byla nucena probojovat se životem díky(Díky? Skutečně? Nejspíš ano...tedy....Díky!!) nečemu co mi bylo dáno už před narozením, a díky panu Mendelovi, který na to ještě s neomylností, s jakou se obyčejně dopouštíme omylů, upozornil. Když jsem se narodila, nebyla už černá barva k dispozici, takže mi bylo dáno do vínku vidění optimistické(nebo to bylo spíše tím že už se na mě Pán Stvořitel té černě naplýtval dost) . Odjakživa jsem byla velice štědrá na city, ačkoliv láska, kterou jsem do té doby znala, byla v podobě neopětované, která přinášela oběti a podle některých literátů byla dokonce jediná čistá, čemuž jsem ale nevěřila a nepochopila jsem nikdy lidi kteří jsou vůči projevům citů imunní, otupělí, a sami je nikdy nedávají najevo, snad že je shledávají slabostí. A tak jsem se tedy rozhovořila, a sněné, očekávané nabylo zcela jasných kontur, a do děje vstupuješ Ty, mé všechno. A žila jsem také v domnění že není nic cennějšího než holý život, vstoupil jsi Ty a uvědomila jsem si že ono "být tu pro někoho, žít pro to aby ten druhý byl šťastný, to je něco co přesahuje chápání svou sílou a neodbytností. Bylo to v té době kdy se člověk snažil podepřít něčím reálným vše o co usiloval. a já seznala jak snivé je pro mě už vyslovení Tvého jména, a také že si nedovedu představit nikoho, jehož přítomnost vyvolává tak prudké bušení srdce, a s jímž bych raději snášela útrapy a krásy žití, a tuto slabost abych hrdě přiznávala. Usmívám se, šťastná tak až k pláči. Jsem u Tebe a Ty u mě, nic okolo se nás netýká. Jen trochu hudby zavřít v duši, nemít prázdno a jen melodii naděje slyšet. A takhle bych si představovala předmluvu.