"A tu vše zmizelo. Údery seker do špalků se změnily v jemné naklepávání kos. Objevila se louka, žitné pole, a milovaný krok a milovaná tvář. Jejich oči se vpily do sebe a nemohly se od sebe odtrhnout a bylo v nich všechno- bolest a štěstí a láska a loučení , život vznášející se vysoko nad jejich obličeji, plný sladký a divoký, a vzdání se, zběsilé kroužení tisíce blýskajících se nožů." (strana 29)
"Vedle mě ležel můj přítel. Ne ledajaký přítel. Můj přítel. Střepina mu roztrhla břicho. Ležel tam a křičel. Nebylo morfium, rozumíš? Druhý den byl tak ochraptělý že jen chrčel. Snažně mě prosil, abych udělal konec, byl bych to udělal jenže jsem nevěděl jak. Třetí den byla v poledne hrachová polévka. Předtím jsme dostávali jen takové splašky. Snědli jsme ji, měli jsme strašný hlad. A zatímco jsem jedl jako hladové zvíře, s požitkem, nevnímal nic jiného, viděl jsem nad okrajem misky tvář svého přítele, jeho rozpraskané popukané rty, viděl jsem jak umírá v mukách. Za dvě hodiny byl mrtev a já jedl a chutnalo mi jako nikdy v životě. " odmlčel se. Kern řekl: "Vždyť jsi měl hlad". " To bylo něco jiného. To že může vedle tebe někdo umřít- a ty nic z toho necítíš. Půl metru od tebe se pro druhého hroutí svět a ty přesto necítíš- to je bída světa. Proto to jde na světě tak pomalu kupředu. A tak rychle zpátky."
"Nebezpečí bystří smysly. Většinou se po nějaké době stává psanec chytřejší než lovec, protože mu jde ve hře o víc."
"Nevnímali nic než tóny houslí. Zněly těžkým mrtvým vzduchem místnosti a zdálo se jakoby vše proměňovaly. Jakoby rozleptávaly němou osamělost četných drobných existencí, schoulených ve stínu zdí a spojovaly je v jednu společnou touhu a stesk"
"Nechci zahynout, myslel si. Život je dravý a sladký, ještě ho neznám, je melodií, je voláním, je výkřikem, nesoucím se přes lesy, přes neznámé obzory, do neznámých nocí, nechci zahynout.
Poslední větou autor vyjádřil mé pocity, když jsem se sama ocitla mezi životem a smrtí. Nepamatuju si nic, jen strašnou ránu, blikající světlo a křik ......strašný křik, myslela jsem že nikdy neskončí....cítila jsem pálivou bolest, směs potu na čele a kaluže krve pode mnou ........chtěla jsem natáhnout ruku, jenže byla příliš oslabená . Myslela jsem že je konec, že jsem to nemohla přežít.....cítila jsem něčí ruku jak mi hladí vlasy a něčí slzy dopadající na mě.....a ženský hlas mi povídal: Baruško prosímtě mluv se mnou ....jsi v pořádku? Zeptala jsem se: Tohle je nebe? A pak jsem uviděla oblohu nad sebou, cítila jsem vlahý čerstvý vítr, viděla lesy, zasněžené louky....a ty slova byly první co mě napadly........Byl to zázrak, ale od té chvíle už jsem nikdy ani na okamžik nepochybovala o tom že život je svým způsobem krásný, vzácný dar...Tato kniha je nádherná.....vypráví o páru uprchlíků, žena dostane na útěku zápal plic a vysoké horečky, a muž ji tak miluje že obětuje všechno aby ji dopravil do nemocnice, i když riskuje že ji nikdy neuvidí, protože nemají žádné doklady a kdyby se na to přišlo půjde do vězení ........všem doporučuji k přečtení